Vnoučata jsou radost
Zimní zahradou se nesl vítězný smích. Andromeda už podruhé za sebou porazila dědečka v šachu. Radovala se jako malá, protože konečně začala tu hru chápat, všechny ty nesmyslné tahy a figury a celé to plánování. Dědeček se ji to snažil naučit už roky – už od doby, co se dostala na gymnázium. Chtěl z ní mít nejméně mistryni světa v šachu, ale Andromedě to nikdy moc nešlo.
Za všechno může filozofie
Až teď, o sedm let později, když má sotva deset měsíců před bakalářskými státnicemi, se jí začalo dařit. Sama to připisuje tomu, že všechno plánování a matení soupeře jí učí kolegové z řad univerzitních profesorů. Dědeček, sám doktor filozofie, se jí vždycky smál a říkal, že přesně tohle tvrdí každý student – všichni jsou jenom oběti příšerných přednášejících. Andromedin zvonivý smích byl důvod, proč dědeček dýchal.